Moje cesta na Ostrovy byla takové velmi koncentrované espresso, které pijete dva týdny a stále nevidíte na dno šálku. Pak se dno najednou objeví a překvapí vás, jakou nostalgii dokáže přinést prázdný hrnek. A rozhodně to nemá hlavu a patu - stejně jako tenhle článek. Nemá ujasněné téma, začíná někde a končí úplně někde jinde. Tak takové ty dva týdny byly. 

 

V italském stesku po mé spolužačce Áji jsem si ještě v srpnu koupila letenku do Londýna. Začalo to zoufáním, že jsme se dlouho neviděly a dlouho neuvidíme... Ale tak já za tebou, Ájo, do toho Walesu prostě přijedu. Nevím, jak to udělám, ale přijedu.

O nějakou chvíli později (nevím, jestli to byly hodiny, dny nebo týdny) mi Ája poslala odkaz na letenky do Londýna za 350,-. Humorná cena. Tak jsem najela na Ryanair a letenku koupila. A koupila bych si i zpáteční, jenomže na účtu jsem tou dobou měla jenom pětistovku, takže jsem byla ráda za ten jeden směr... Plány do budoucna žádný, letenku jsem naklikla random do začátku listopadu (abych měla říjen na vydělání na tu supr dovču) a řekla si: když se člověk dostane tam, určitě se musí dostat i zpátky. (Takovou moudrost razím i s mojí jednosměrnou letenkou na Zéland!)

Moje cesta nakonec vypadala takhle:

Brno - Londýn (u Monči) - Cardiff (u Áji) - Bristol - Dublin (s Ájou) - Newbridge (u Fíly) - Dublin - Brno 

 Intermezzo

Po skončení školy, když jsem najednou neměla vizi pro blízkou budoucnost, jsem si říkala, že by bylo dobré se naučit neplánovat. Omezila jsem tedy svoje plánování na ohraničení časových úseků strávených "někde". Čím? Letenkami a jízdenkami. Člověk by řekl, jak neuvěřitelně krásně svobodné to je, nicméně opak byl zpočátku pravdou, protože minimálně do ukončení střední školy máme všichni život nalinkovaný. A mohl by být nalikovaný dál, jenže jediný silný držák k nějakému jednomu místu je, dle mého pozorování okolí, partner. A když ho nemáte, tak proč té svobody nevyužít? Fíha, tolik svobody.

 

Vlastně je to úplně jednoduché, jednodušší než jsem si myslela. Vždycky mi připadalo, že člověk musí mít spoustu peněz, aby se někam mohl podívat, jenomže ty já prostě nemám, vycházím šul nul. Ale! Celý dvoutýdenní trip byl dost lowcost a stál mě se vším všudy necelých sedm tisíc. Když odečtu náklad na pohyb (letenky, jízdenky, půjčení kola atp.), denně jsem k životu potřebovala asi 240Kč (přibližně 9€ nebo £7) - což je myslím DOST super, když jde o ne úplně levné země. (Často mi pomohli kamarádi, že mě třeba pozvali na kafe či jídlo, ale taky jsem díky nim neplatila ubytování - za což děkuji!) Kdybych si nechtěla za každou cenu kupovat kafe, možná jsem vyšla ještě líp. Ale to by mi nevyšla tak krásná sedmičková nálož:

Tenhle 2x7 dní dlouhý výlet mě stál 7 tisíc, batoh jsem měla 7kg těžký, počet spodního prádla byl 7ks, vrchních svršků jsem měla 7 (všechno teplý na sobě, v batohu jen trika a pyžamo), 7x100ml flaštiček... Z téhle náhody v rámci úspory místa (po zkušenostech z Itálie, kdy jsem na cestu zpět měla opravdu příšernou horu zbytečností) jsem si udělala pravidlo do budoucích cest. Ano, po týdnu jsem byla vděčná za pračku, ale zjistila jsem, že chodit každý den v jiném oblečení je zbytečný přepych (a zvládla bych to i bez té pračky). Batoh byl tak akorát těžký na to, abych s ním jezdila bez problémů v Londýně na kole, abych se s ním prošla kamkoli a neunavila se, abych byla sbalená do minuty... a víc než sedm prostě není třeba. Všechno jsem použila a neměla jsem žádnou zbytečnost. Poprvé jsem se sama balila, když mi bylo asi osm - na třítýdenní tábor - a myslím, že teprve před cestou na Ostrovy jsem se poprvé sbalila správně. Na dva týdny, s příručním zavazadlem, do zimy. 

Ale jedna věc mě solidně provázela celé dva týdny. Ach, vážně mám pocit, že už mi z toho ročního čekání na odlet hrabe.

 

V Londýně mají dům všichni. I NZ... 

...ne všichni ale mají mozaikovou dlaždičku v Cardiffu... 

...nebo bonbón v kavárně v Dublinu.

Irové prohráli. A byli smutní, protože týden předtím nad NZ vyhráli. #rugby

Asi jako byli Irové smutní, že prohráli, tak jsem já teď smutná z toho, že nemám nejmenší tušení, jak se efektivně sbalit na rok, když vůbec nevím, co mě potká. Na tohle pravidlo sedmi asi neplatí... nebo platí? 

 

PS - Co ještě chci napsat/nenapsat o Ostrovech? 

O tom, jak si užít Londýn, když na něj máš jenom pár hodin. Jaké to je Cardiffem chodit bez deštníku. Proč je flatwhite levnější než cappuccino a mlíko je ve flašce od aviváže. Jak hrozně kýčovitá dokáže být zelená barva a zrzavé irské vlasy. Jak jsem si na vlastní kůži prožila Čekání na Godota. Cestou necestou, kolem nekolem, ale hlavně ne do protisměru - o tom jak jsem nenáviděla kolo. Že jsem se zamilovala do mladšího kluka. (Ach.) Jak jsem si myslela, že vést workshop v angličtině nebudu raději ani za milion... Ale za 30€? Why not.

Tak... Třeba s dalším článkem najdu hlavu a patu. Nebo aspoň Supermana s bublifukem.