Ahoj, jmenuji se Lenka a jsem zmatkař

Můj punkový výlet začal vyzvedáváním věcí v Brně a v Praze pro lidi, kterým jsem slíbila, že jim něco přivezu na Zéland. Ačkoli jsem to měla propočítané, že do limitu 50kg se vlezu, místo jednoho snowboardu byly rázem dva a místo dvacetikilového kufru byl kufr třicetikilový. A nepomohlo tomu ani to, že moje zavazadlo je velikostí skoro příruční. :D Kdybych neměla anděla strážného v podobě Aničky, která mi kromě tahání věcí po letišti v Praze pomohla i psychicky, asi se tam rozbrečím zhroucená na dlažbě.

Fraport (zajímavý název pro Frankfurtské letiště. Co třeba takový PraPort nebo BrPort?)

Všechno jsem zažehnala platbou pár tisíc za 10kg zavazadel navíc a spokojeně nasedla do letadla směr Frankfurt. Tak jsem tady. Hohó! Měla jsem pocit, že mám dost času a proto si vesele psala po messengeru s kamarády až mi zazvonil mobil s německou předvolbou:

„Hallo, is there Lenka Fajmo...nova? I´m from China Airlines, flight to Taipei.“

„Yes, that´s me.“

„Where are you?!“ vyhrkl vyčítavě nervózní hlas.

„Yeah, well...“ rozhlížela jsem se kolem sebe. „I´m beside the gate.“

„Beside WHICH gate?“

„Ehm... Ehm... E2.“

„But you have to be at E5!!!“

„Shit, I´m sorry!“ Tak jsem se rozběhla vstříc svému letadlu...

„We are looking for you! Waiting only for you! Where have you been?!“

„I´m sorry, I´m sorry...“ I´m such an idiot, I know. A tam tehdy začala moje vlna omlouvání se. Jo, jsem trošičku zmatkař.

Frankfurt – Taipei, 20. 2., kolem 12:00

Sedím uprostřed, zleva tučná paní (jak by řekla neteř), po které se ve všem opičím. Kam se strkají sluchátka, kterou krabičku mám začít jíst jako první, jak si sklopit sedadlo... Doufám, že si toho mého „nenápadného“ pokukování nevšimla. (Bezpochyby všimla.) Nalevo Taiwanka, která se buď zvláštím způsobem modlí anebo to byl druh cvičení na protažení těla, who knows. Přede mnou německo-taiwanský pár s malým mimčem, na které šišlá každý, kdo jde kolem na záchod, přestože pořád brečí. Nechápu. Všude jsou klikyháky a já jsem zmatená. Už jsme přeletěli ČR i Slovensko a já jsem právě po obědě. Mňam!

1. Rýžové nudle, kuřecí maso, jedna houba a cosi zeleného

2. Zeleninový saláteček

3. Dva plátky melounu, dva hrozny

4. Čokoládový řez

A taky houska, co jsem vynechala. Místo ní jsem se sentimentem v duši snědla lentilky.

Těžko se mi opouštělo Brno... Všichni ti lidi, ta epická rozlučka, rodina. To rande, které mělo být „na rozloučenou s randěním v ČR“, co mě nakonec donutilo zamilovat se. Všechno to, co mi jakoby vrylo do paměti odkud pocházím, co mám ráda, koho mám ráda a kam se chci vrátit.

Franfurt – Taipei, někde nad Asií, asi 21. 2. 2017

Člověk usne a nestačí se divit, že je druhý den. V letadle je rožnuto a na obrazovce 05:33. Všude kolem voní (smrdí?!) ryby. Že by snídaně? Miluju tenhle výlet do budoucnosti!

Později, ztracena v prostoru

Tak trochu to nechápu, ale najednou je 04:31. Letadlo se mi zdá, že už dlouho klesá – a to rozhodně není můj oblíbený pocit. Neměla jsem jíst ty ryby...

Později, ztracena v prostoru i čase

Tak jsem na to přišla! Ty hodiny: to je ubývající čas letu, haha, takže kolik teda je?

Taipei, 6:30, 21. 2. 2017, 16°C

Dostala jsem první razítko do pasu! Probouzí to ve mně chamtivý pocit z dětství, kdy jsem si do speciálního deníku lepila obrázky Pokémonů. Jak záhy zjišťuju, lidi tu neumí anglicky, snad jen ti z imigračního, co rozdávají razítka. Odmítám si připustit, že by to bylo mou angličtinou a raději nepočítám, kolik jsem zastavila lidí, abych se dozvěděla, kde můžu získat lístek na FreeTour do města. Jediný, s kým jsem pokecala, byl kluk, který vypadal jako odsud a přestože jsme si rozuměli, řekl mi, že se omlouvá, ale že mi nepomůže, protože je odjinud a neumí jazyk. (Jak se, doháje, od sebe odlišují asiati?!) Haha. Štěstím mi bylo, že tu na přepážkách neberou karty, protože bych si omylem koupila drahý lístek na bus, který se sice jmenuje FreeGo Bus, ale jestli něco není, tak není free.

Po různých peripetiích jsem uviděla bus, který mě a další lidi odveze do města za poznáním nového. Stojím před ním, lidi sedí vevnitř, čekám, že se někde objeví průvodce. Pět minut, nic. Deset minut, nic. Tak jsem si pobídnutá jiným průvodcem sedla do minibusu. Za chvíli vidím dva lidi, od pohledu Evropany s malým týpkem, který si po chvíli v buse vyhlídl moji tvář a vypadal doslova nasraně.

„Where have you been?!“

A je to zase tady. „I´m sorry, but they didn´t tell me where... so I´m waiting here...“

„They didn´t tell you?! But these people waited there, upstairs!“

„Sorry, they told me just ´downstairs´... I´m sorry!“ Tak a zachvíli mě bude každý, kdo na první pohled vypadá na asiata, nenávidět.

Na tour jsem ale potkala "odpohledu-asiaty", co nebyli asiati. Mluvili velmi dobře anglicky a když jsem zmínila, že nemám cash, donesli mi jídlo, které sami ochutnávali, abych si dala taky (pravděpobobně petrželové pyré - osmažené kostky, a taky něco jako puding, o kterém pochybuješ, jestli je sladký nebo ne). Když jsem jim na oplátku dala balíček českých mentolek, rozplynuli se ve vyprávění o Praze a o tom, že naše „palačinka z brambor“ je teda mnohem lepší. Tak jsem je pozvala do Brna, kam jinam, že?!