...aneb Můj první týden na cestě. 

První dny v Christchurch byly převážně plné slunce. Jakože doslova - dokud jsem si nespálila nos, nevěřila jsem, že tu ta ozónová díra fakt je. K velké smůle totiž můj spálený nos zjistil, že jsem si dovezla  prošlý, smrdící, nechutný opalovací krém (nechápu jaktože mě to nenapadlo, když mi ho daroval bývalý přítel. A to už je opravdu, opravdu dávno). Tudíž první spousta babek padla (kromě jídla, redukce zásuvky atp.) za opalovací krém. Koupila jsem si jenom třicítku, protože víc by mi připadalo jako obří luxus.

V sobotu ale přijeli Martin se Sabkou, kterou jsem viděla naposledy před Itálií, takže jsem si s nimi velký luxus nakonec dopřála. Protože pršelo a nebyl třeba opalovací krém, velkým ´luxusem´ jsme nazvali krabicové víno (po přelití do zavařovačky to vypadalo jako lák z červené řepy. juch).

Na latino marketu, kam jsme s krabičákem v zavařovačce zamířili, jsem si za doprovodu opravdu vtipného stand-upera uvědomila, jak skvělý je mít kolem sebe kamarády. Těžko říct, jaké by byly první dny, kdybych je tu neměla. Mám střechu nad hlavou, gauč, sprchu, záchod... = nesmrdím! Plus věčně plné břicho a k tomu spoustu super zážitků. 

Umění a Umčo

Ještěže tu Sabku mám, protože jinak bych na tenhle free koncert asi nenarazila. Přišla s tím, že je v neděli od čtyř do šesti v The Brewery koncert The Swan Sisters zadarmo. Teda, zadarmo: dali jsme si pivo...

...bez pěny. 

Nicméně: myslím, že jsem našla dvě novozélandské Nory Jones, které budou svou hudbou provázet mé dny tady. (Ochutnávka: https://www.youtube.com/watch?v=w7LHvmQr8yk) 

Důkazem je i fotka se Sabkou, na které ukazujeme, že jsme si nejen za deset babek koupily CD, ale navíc si ho nechaly i podepsat. Doteď přemýšlím, jestli jsem jim měla při čekání na podpis tak nadšeně vyprávět o tom, že je to můj první koncert na NZ a že jsem "so excited!". Řekla bych, že jsem se svojí angličtinou stylizovala do amerických seriálů pro teenagery. No nic, aspoň mi pochválila kalhoty (...a že jsou z Evropy jsem říkat nemusela, já vím, já vím).

 

Jako nikoli umění, ale "umčo" v Christu bych nazvala jejich ArtGallery s expozicí současných NZ umělců. Tenhle "šperk" z kolekce jedné mladé dámy bych si určitě pověsila na... zeď? Ve veganském bytě, samozřejmě. Donutilo mě to nahradit slovíčko "f**k" za "duck". Jedna taková otravná kachna mě dokonce před pár dny v botanické zahradě kousla do nohy. No ne, vážně, what the duck is wrong..?!

Jídlo 

Kromě toho, že tu bude jen příroda a žádná kultůra, jsem si taky myslela, že budu jíst čínský nudle za dolar a pít turka a že mi to bude k životu stačit. Nicméně jsem přišla do domácnosti, ve které lednice i skříně praskají jídlem a na plotně každou chvíli něco voní. To by bylo těžké přesvědčit žaludek, že je všechno naprosto v pořádku. Takže jsem si i já nakoupila se slovy nepřepočítávej! a nasrat! na jazyku - a buď tím přispěla do společného vaření nebo snídala ovesnou kaši s kokosovým mlíkem a hromadou ovoce z NZ vedle Kiloše a Marťase, kteří měli plno vajec se slaninou. Žerem si, žerem, achjo, až mi je trapně. A blbě.  

Zvířátka 

Kdo by nemiloval...

...opelichaného páva na silnici. A co potom všechna ta krásná, bílá, sebevědomá stvoření. 

Zezačátku jsem byla z racků nadšená, protože mám k tomu zvířeti nějaký zvláštní nostalgický vztah. Bavilo mě, že jsou tak blízko a že se nebojí, že si je můžu dobře prohlédnout, že se mi umí dívat zpříma do očí. Potom mi to ale došlo, když jsme dneska chytali ryby. (Já jsem teda chytala leda vodu do bot, nic víc.) Racek totiž není racek = krásné nadpozemské stvoření. Racek není ani jako holub ve městě - ti aspoň vypadají neškodně. Racek je něco jako sup. (A třeba na téhle fotce mám pocit, že si hraje na chameleona. No vážně, fotila jsem to asi z jednoho metru a skoro není vidět!)

Nebo nenažraná kočka. Vychytralé zvíře, které má trochu děsivý pohled a když se k tomu ještě patřičně nahrbí, jo, člověk může mít respekt. Když jsme dneska na útesu, kde jsme lovili ryby kousek od našich věcí poodešli, hned byl jeden opeřenec u toho rozdělanýho masa (návnady) a chystal se s ním nenápadně zmizet. Měla jsem v ruce cozze, slávku, tak jsem ji po něm hodila - a protože to není zas takový hrdina jak se tváří, zabralo to. 

No, rybu kluci nechytli, ale máme ledničku plnou mušlí. Vzpomínám na moje italské "working holiday" minulý rok a říkám si jaká ironie to je. Takový flashback. Nicméně tyhle cozze jsme si sami nasbírali, jsou mnohem větší a moje skills nabyté v Itálii jsou mi k ničemu - mozeček vytrhnout nejde a že si člověk musí dávat pozor na to, aby se slávkou nerozkousal i malého krabíka, který je ve většině z nich uvnitř, to jsem taky nevěděla (a pár jich snědla). 

No, je toho mnoho. Například - za co vděčím svým kamarádům (hlavně Honzovi) je to, že jsem si zkusila surfovat. A taky řídit auto. Nalevo. Automat. Ale to si asi zaslouží vlastní povídání, zvlášť pokud dostanu práci v Jucy (půjčovně aut) a parkování se stane mým denním chlebem.

A co ten surf? Překonala jsem komplex z vody v očích, překonala jsem strach, že se utopím, když budu pod vodou, překonala jsem se a jela jsem. Ale jen po břiše, jednou pořádně. Nic víc, zatím, ale stálo to za to! Tak jako všechno tady.