"Stay strong, ChCh!"

„Leni, jsi ok?“ píše mi máma. Hm, zvláštní zpráva. Myslela jsem, že když se na fejsbůku u mého jména objeví, že jsem online, znamená to samo o sobě uklidňující fakt.

Nebo jinak: „A jaký to je, cyklon na Zélandu?“ píše mi kamarádka. Hm. Co na to mám říct? Prší. Fouká. Hodně prší, hodně fouká.

Někde řádí válka, někde řádí příroda. A tady to s tou přírodou platí dvakrát, teď se nám tu těsně za sebou prohnaly dva cyklony, Debbie a Cook... Ale nás v ChCh to jenom lízlo. Spousta lidí, myslím jako Čechů na Zélandu, nemá Christchurch ráda. Já si ho ale zamilovala...

„Jak se ti zatím líbí Christchurch?“ ptá se Majkova máma.

„Moc. Zamilovala jsem se. Je hrozný, co se stalo a je krásný, jak se s tím vším město vypořádává. Ohromný."

Bylo nebylo, psal se rok 2011, 22. února.

„A byla jsi tady, když se to stalo?“ ptám se Majkovy mámy.

„Byla jsem v práci, ale nic se mi nestalo. Bohu díky. Jenom moje auto, co stálo na ulici. Spadl na něj kus domu.“ A tak se mi do ruky dostala kniha plná fotografií před a po.

„Když se to stalo, někteří lidé byli tady, vidíš?“ ukazuje na fotku Gondoly. „Seděli uvnitř, viseli tam ve vzduchu a měli výhled, jak celé město padá, mizí... Děsivé.“

- Christchurch, A Nostalgic Tribute, Peter Morath, 2011 -

„Je neuvěřitelný, že je to už šest let po zemětřesení a pořád je ve městě spousta prázdných míst.“

„Víš, první, co bylo potřeba, bylo spravit cesty v celém městě. A to zabralo hodně času... Potom bylo potřeba zbavit se všech sutin, rozebrat ty spadlé domy a pak teprve stavět znovu. Víš co je ale neuvěřitelné? Domy spadly a stromy stojí dál.“

„Mocná příroda.“ Ticho. „Můžu si tu knížku půjčit?“

Christchurch je město počtem obyvatel podobné Brnu – ChCh má přibližně 390 000, Brno 380 000. Co se týče rozlohy, je ChCh ale dvakrát větší. Jak jinak, že? I kdyby tu kdysi vyrostly paneláky, jako máme v Brně, dávno už by nestály. Slyšela jsem něco o omezeném počtu pater, které mohou mít nové budovy. Je to velmi zvláštní, procházet se centrem města a připadat si jako na vesnici nebo v maloměstě. Sem tam se někde tyčí vysoká budova, ale to hlavně proto, že katastrofu v roce 2011 přežila. Město je plné nízkých dřevěných domů, často mi to připomíná The Sims. A když má dům cihlový komín, jenom to ten komín předstírá. (Cihlový komín tady není úplně bezpečná výbava domácnosti.) Tenké stěny, všechno slyšet. A co teprve cítit - když se člověk probudí v noci a neví, jestli zažívá zemětřesení nebo mají sousedi hezké chvilky...

Bylo to město plné starých anglických budov a historie, dneska je to město street artu a humoru doplněné zvukem pípání aut ze staveb, protože tady se pořád a bez přestávky staví. 30 miliard NZD, třetí nejnákladnější přírodní katastrofa v dějinách země. Krát 18Kč rovná se 540 000 000 000Kč. Hůůůů! Kalkulačka na mobilu zažila error.

- střecha Art Gallery, na opačné straně budovy je barevný svítící nápis "Everything is going to be alright", fotku nemám, musela bych ukrást z internetu -

A proto mám to město tolik ráda. Protože si nedokážu představit jak moc hrozný to bylo. Nežáleží na počtu obětí – i když 180 mrtvých není málo, na počet obyvatel je to zanedbatelné. Co je mazec, že obětí tu podle mě byl každý, zraněný nezraněný. Představuju si to, jako kdyby se najednou zastavil čas. A tak si chodím po centru, kolem sutin, kolem street artových uměleckých děl, a dýchám ducha minulosti, obrovského inspirativního genia loci.