...nebo vlastně ještě nedonutil. Ale minimálně do měsíce se to stane. Musí. Kvůli tomu zlodějovi. Ale všechno popořádku.

- rajčatová stopa po pachateli, bezprostřední reakce ZDE -

 

Nějak už mi trochu trnulo z té zimní zaprděnosti tady v Christchurch (Ano, máme zimu! Jak se to pozná? Ráno škrábu auto.), takže jsem se předdomluvila se Sabkou, že ve svých třech dnech volna zajedu k nim do Motueky. Abych ji viděla a bonus: abych konečně viděla něco dalšího ze Zélandu. Pět set kiláků nahoru tam, pět set kiláků dolů sem, to přece zvládnu... ano, mám řidičák od února, což není dlouho, ale je to rozdíl, když má někdo řidičák a půjčuje si sem tam tátovo auto a vedle toho já, která jezdím třicet až čtyřicet denně.

Takže ráno vstanu, loučím se s Martinem, že teda pojedu. Mírně rozechvělá a plná očekávání s naději na dobrý a vtipný článek o mých prvních tisíci kilometrech za volantem. Je šest hodin ráno a začíná se mi žaludek opravdu vařit. A pak dojdu k autu a vidím tohle:

Takže se mi začal žaludek vařit ještě víc. A k tomu ještě hlava a klepat jsem se začala. Aniž by venku mrzlo. Místo toho, abych otevřela auto a podívala se co a jak, na jeden nádech jsem běžela zpět říct to Martinovi. Pak jsem se vrátila k autu, otevřela ho, abych zjistila, co se vlastně stalo. Moje myšlenky:

  1. Tepláky? Tady. Cédéčka? Tu. Rádio? Tu. Asi šel kolem někdo ožralej a prostě do toho třísknul.
  2. Jak mám jet bez okna do Motueky?
  3. Počkej... Kde mám do****** batoh?!
  4. V tom batohu byl pas. A mezinárodní řidičák.
  5. Jak pojedu do Motueky? Bez řidičáku? Bez okna! Bez pasu!?
  6. Mám pojištění přece. 
  7. Austrálie!
  8. Nepojedu do Motueky. 
  9. Hurá nikam nejedu. Vlastně jsem se dost bála.
  10. Austrálie!!!
  11. Pojištění...?
  12. POJEDU DO SYDNEY!!!

 

No a pak, zatímco jsme v šest ráno chodili po okolí a hledali, jestli někde není něco z mého batohu, jsem jen nadávala a nadávala a... uvědomovala si, že pojedu DO AUSTRÁLIE! Mám dojem, že tahle emoce pramenící z faktu, že můj sen vidět a dotknout se Opery (který se zrodil před minimálně dvanácti lety) se BUDE MUSET stát skutečností, byla silnější než cokoli. Nic mi moc nedocházelo, byla to sranda. 

Jela jsem s Martinem do Jucy, ten mi vymlátil zbytek skla, plastikovou fólii zalepil fešnou černou gafou, já si vysála auto, načež mi můj šéf na informace o tom, co se stalo řekl „oh shit“ a „OK, cool“ a jela na policii. Policie tam ale byla až  od devíti, tak jsem si šla koupit nabíječku na mobil, co mi čmajzli a jak jsem si ho nabila, zjišťovala pomocí Googlu jaký je správný a efektivní postup ve věci. 

Vsuvka: Hned jak jsem to zjistila jsem psala paní pojišťovací poradkyni do Česka, co se mi stalo a co mám dělat. Protože moje nejmenovaná pojišťovna není 24/7 a shodou blbých náhod moje pojišťovací karta byla v tom batohu taky.

...a tak jsem si povídala s panem policajtem, kterej byl moc milej a taky moc rád, že mám občanský průkaz, co je i v angličtině (ale aby vám na něj prodali pivo, to ne, proto jsem nosila pas pořád sebou, protože funguje jako ID). Až jsem mu všechno pověděla, dal mi rady, vytiskl papír a zeptal se, jestli pro mě může ještě něco udělat. No. Namasírovat bych potřebovala, ale to jsem si nechala pro sebe. 

Takže místo výletu do Motueky jsem z auta volala Sabce a zjišťovala, co všechno mi vzali. Prohledali mi celý auto. Ale v tom batohu nebylo nic, vůbec nic. Jen ten pas jsem tam já pitomá zapomněla.

 

A tak, pět dní po incidentu mi konečně došlo, v jakým průšvihu jsem. Pořád to může být sranda, ale trochu drahá. Proč? Protože na Novém Zélandu není ambasáda, musím do Austrálie osobně požádat o vystavení nového pasu. Což o to, letenky by mi měla hradit pojišťovna. Na to jsem si myslela, že jsem pojištěná. No, hle. Mamka, která byla vyděšená a hodná, že to za mě vyřeší, páč telefonovat ze Zélandu šlo těžko (ani oni mně se nemohli dovolat), zjistila, že: NEJSEM POJIŠTĚNÁ, respektive nesplňuji podmínky pojištění.

Suma sumárum, chyba byla na obou stranách (jak té mojí, tak na straně pojišťovací poradkyně) a já, jako dospělácký dospělák, bych za sebe teď měla trošku bojovat a tak jsem rozepsala e-mail. A po pěti dnech mi to došlo... Že to není sranda. Rozbrečela jsem se. Vím, že se dolary vydělávají jednodušeji než koruny, nicméně to je prostě pár desítek tisíc (korun), které mi teď vyletí komínem. No, vlastně ne mně, já budu pouze víc v mínusu. 

A tak řeším, co dělat, abych šetřila. Přestěhovat se do levnějšího ale hnusnýho bydlení? Aby to bylo blíž práci a já neutrácela za benzín? Nebo mám přestat nakupovat a začít jíst rýži, které mám pět kilo a už teď VÍM, že ji nikdy nesním. Najít si druhou práci? Nebo mám jít krást taky?

Ne, nic z toho neudělám. Já se mám totiž dobře. Nepřijela jsem sem hladovět a bydlet se švábama. Já si tady žiju svůj Zélandskej sen totiž. Mám se totiž skvěle. Protože mě zloděj donutil splnit si dětskej sen. A zachránil mě před nepojištěnou tisícikilometrovou cestou Zélandskýma horama...

The End.

PS – Sabi, potřetí už to určitě vyjde!