Na Facebooku existuje taková skvělá věc a to je „Vzpomínky k dnešku, které si můžete připomenout.“ Baví mě to, jelikož nejen že díky tomu vzpomínám, ale ve velkém mažu statusy z doby, kdy mi bylo patnáct. Bylo jich dost, neměly lajky, neměly komentáře. (Kdo by na to taky reagoval.) Když už se ale u takového příspěvku objeví komentáře, bývá to potom legrace veliká! Naposledy to ale bylo trochu jinak.

Odpusťte mi, bylo mi patnáct:

25. srpen 2009: Píše, smolí, sepisuje... :) (jak velkomyslný a obohacující status)

Komentář: Co píšeš?

Odpověď: To se nedá shrnout do jedné škatulky. Tak všechno možné. Přemýšlím, že vyměním JAMU za žurnalistiku :) ...ne, to je ještě daleko, kdo ví, co se do tý doby stane...

K: Jj, kdo ví :) to já teď přemýšlím zase docela dost nad JAMU... ale asi to padne... pořád nwm jestli by to mělo cenu jít se tam teďka ptát...

...no a tak dále. Ještě jsme si toho s tou holčinou dost vyměnily v komentářích o našich plánech do budoucnosti. Za některé rady do jejího života bych si naliskala, proto to neopisuji celé.

A že jsem měla hodně snů a plánů do budoucnosti. Co budu studovat, co chci vidět, co chci zažít, čím se chci stát, jaká chci být. Takový mladý ambiciózní děvče, co je pořád nespokojený. Děvče občas na facku, kterému se ale do dvaadvaceti splnily sny, o kterých si myslela, že k nim vede dlouhá a složitá cesta. Některé sny byly malé, některé byly velké. Některé jsou zapomenuté a některé se staly (stanou) po svém.  Letenky do Sydney mám a také jsem měla tu čest chodit tři roky do školy na Mozartovu 1. Nehledě na nedostatek talentu, nehledě na nedostatek peněz, prostě se to stalo.

No a na Nový Zéland jsem jela unavená s takovým zvláštním předsevzetím: Naučit se neplánovat. Světe div se. Na začátku jsem na se otázku, co mám v plánu, ve světle „free-cool-in“ jen potutelně usmívala a krčila rameny. No. A pak to přišlo. Pochyby z mojí hlavy, pochyby podnícené dotazováním kamarádů, kteří už toho přece ví víc, protože mají odcestováno a mají potřebu z dobré vůle radit „zelenáčům“, na kterých jim záleží. 

Jaké máš plány? Co chceš vidět? Kolik vyděláš, kolik utratíš, kolik ušetříš? Tak málo? Jaktože jsi ještě neušetřila? A za co utrácíš prosimtě? A to jako plánuješ být celou dobu v Christchurch, jo? Měla bys zkusit sezónní práce! O tom je přece Zéland! Backpackerský van, ve kterém můžeš spát! Jeď támhle, tam je to krásný a když budeš na farmě, nic neutratíš a hlavně, když budeš makat, vyděláš majlant!

...aneb žij svůj život po svém, ale úplně stejně jako všichni před tebou. Protože (a pozor, citově vyděračská argumentace) BYS TOHO POTOM MOHLA LITOVAT!

Po pár promluvách do duše, po kterých jsem měla chuť odjet zpátky k mamince pod sukni, jsem konečně sebrala odvahu a řekla dost. Bylo to do telefonu, mojí skvělé kamarádce z vejšky, Sabce. Získala jsem odvahu, protože jsem věděla, že to pochopí. A pochopila. A potom se mi ulevilo a začala jsem se zase usmívat a krčit rameny na znamení, že nemám absolutně páru, co se mnou bude a vůbec mě to netrápí. Nebo... Možná občas trápí, když mám pocit, že jsem na všechno sama na druhé straně zeměkoule (hustý chvíle, to mi věřte), ale vždycky bude existovat něco, s čím je nutné bojovat.

A tak jsem už skoro půl roku v jedné firmě, kde uklízím auta, přestala jsem si mýt vlasy, začala pít maté místo kávy a koupila si permanentku do fitka.

Ve firmě, ve které pracuju, nedostanu přidáno ani nepovýším. Vlasy už jsem si jednou šamponem umyla. Na kafe mám pořád chuť, takže občas nenápadně vběhnu a koupím si takeaway. A do fitka stále chodím, protože jsem pomalu ještě nezačala.

Nefotím, nepíšu, necítím pnutí ani ambice, jenom velký otazník. A asi jsem šťastná. 

„Co si myslíš, že je štěstí? Co udělá člověka šťastným? Jak se pozná, že je člověk šťastný?“

„Myslím, že se to neměří tím, kolik máš peněz a ani jakou máš práci. Měří se to každou minutou. Když jsi šťastná hodinu. Potom jsi šťastná celý den. A potom dva. Potom celý týden. A potom - potom jsi šťastná.“

No, ne doslova, ale takhle nějak to řekl. Mám to ale moudrýho parťáka, že? :)