Dnes je to přesně týden, co jsem se vrátila z Ostrovů. Světem chodím stále trochu omámená, jelikož jsem nejspíš zakusila nebezpečnou drogu – létání. (On je to teď trochu mainstream to cestování, ale mně je to fuk.) Od skončení školy nedělám vlastně nic jiného – kupuju letenky, jízdenky, půjčuju kola, a když se někde zastavím, tak jenom proto, že musím - vydělat na nějakou další cestu.

Těsně před odletem na Ostrovy - GB a Irsko - jsem náhodou potkala moc milou ženu svého staršího spolužáka z JAMU, která mi připomněla, že možná existují lidi, kteří moje články z Itálie četli a možná je to i bavilo. A přestože jsem cestou z Rodi rychlotryskem projela Itálii odspoda nahoru, nebyla jsem schopná všechny ty příběhy, zážitky a pocity sepsat na papír tak, aby všechno mělo hlavu a patu a já je mohla sdílet. Teď mě to mrzí.

 

Howth Cliffs, Dublin, Ireland

 

Jak napovídá i můj instagramový hashtag #travellingalone, cestuju sama. Občas trochu vybátá, ale hlavně - s očima dítěte, které jen hltá, co mu svět nabízí. Nadhérné barvy a tvary, zvuky, vůně, myšlenky a pocity. A ve chvíli, kdy jsem sama, nemám nic jiného než papír a tužku. (A telefon, který též zvládne něco zachytit.) 

plácek u Marble Arch, Hyde Park a Oxford St., London, GB

 

Chtěla bych vám pro začátek krátce povyprávět zážitek ještě z Itálie, který souvisí s touto (relativní) cestovatelskou samotou. Bylo něco po druhé hodině ráno, matně tuším. Čekal nás s Eliškou poslední pracovní den v italské kuchyni, tedy den přede dnem, kdy mělo přijít mé naprosté poprvé – osamění v cizině, patnáct set kilometrů od domova.

Noc z 11. na 12. září, 2016, Rodi Garganico, možná naposledy

Šla jsem z kuchyně tmavou zahradou k našemu domku a... viděla jsem padat hvězdu. Ale ne takovou, jakých jsme s holkama zažily desítky, když padaly Perseidy. Letěla asi pět sekund, z jednoho konce oblohy na druhý... nechávala za sebou podobný ocas, jako do oblohy kreslí letadla.

 (Zkuste si to napočítat a představit, schválně! Jedna, dva, tři, čtyři, pět!)

A nikdo to neviděl se mnou. Tak jsem tam stála a nevěděla, co si mám přát. Jen stála a nepřála si nic. Přestože jsem měla opravdu hodně času (v pojetí času, který mají padající hvězdy standartně). Nic. Jen aby už na té obloze nebyla a já se mohla sama se sebou dohadovat, jestli se mi to náhodou nezdálo. Myslím, že nezdálo. Měla jsem husinu po celém těle a chtěla volat Elišku, aby přiběhla a sdílela ten zázrak se mnou. Ale zároveň jsem veděla, že by to nestihla. Navíc jsem stejně nebyla schopná slova. Přimrazená v horké letní noci.“ 

Doteď mě při této vzpomínce zaplní tak trochu nevysvětlitelný pocit. Tehdy v noci při psaní do deníku mi došlo, že mi moje Kometa, jak jí říkám, ukázala, jak se nejspíš budu cítit, až uvidím všechny ty velké věci a uvidím je sama. A byla jsem tak ohromená, že jsem celou cestu Itálií nebyla schopná sepsat jediný příběh.

O kávě a o tom, jak to Italové vůbec nehrotí jako občas my.

O silničních pravidlech, která vlastně pravidla postrádají.

O tom, jak déšť zahání turisty a vyprazdňuje ulice. O rozdílech mezi turisty a cestovateli.

O tom, jak největším zážitkem z Vatikánu je pro mě fronta a bezpečnostní rám, kde jsem v panice vyhodila moje nejoblíbenější stříbrné nůžky.

O antické špíně.

Čas na můj refrén: teď mě to mrzí. Že zůstaly jen názvy potenciálních příběhů, které už nikdy nebudou tak ostré, jako kdybych je bezprostředně zachytila do slov.

 

 

Moje nohy po celodenní procházce skrz na skrz Římem. Večer po procházce mi došlo, že nejsem jako Audrey Hepburn - kdybych byla, neměla bych na nohách špínu celého světa.

 

flea market, Florence, Italy

 

Nevybíráme si, jestli budeme sami nebo s někým. Ale já se se svojí "osamělou" cestou nakonec smířila. Dokonce jsem si ji oblíbila, protože nikdy nebyla tak osamělá, jak se mi na začátku zdálo, že bude. Protože nakonec...

Můžu o tom všem napsat článek a možná si ho někdo přečte.

Můžu se pokusit předat pocit z těžko popsatelné situace a možná někdo bude počítat do pěti, aby si představil moji Kometu. 

Můžu jít kam chci a dělat co chci.

A než napíšu všechno, co bych chtěla říct o Ostrovech, bude nejspíš čas na Austrálii. Teda... vlastně nejdřív na Zéland a pak na Austrálii. Ale myslím, že si sama sobě každý den dokazuju, že i ty nejšílenější dětské sny se můžou ze dne na den měnit v realitu. 

 

Howth Cliffs, Dublin, Ireland