Zachumlaná v peřině sedím na obří posteli v obřím domě. Může se to zdát skvěle, ale: jsem zachumlaná v CIZÍ peřině, v cizí posteli, v cizím domě. Taky jsem se před chvílí válela v cizí vaně a i když mi bylo řečeno, že si mám pustit ty masážní bublinky, já ji nedopustila ani do té míry, aby to mohlo fungovat, protože tady dělá hluk i to, když teče voda. A taky proto, že je to plýtvání jako!

V místě, kde jsem doteď bydlela, nám před pár dny skončil pronájem. O tom jsem samozřejmě věděla a bylo třeba hledat střechu nad hlavou. Nakonec jsme se se Smékalovýma dohodli, že si takhle ve třech zkusíme něco najít. Po veškeré beznadějné snaze nám (jim, já jsem se jen tak náhodou přichomejtla) spadl dárek z nebe: jejich kamarád Majk koupil tady v Christchurch dům. Takže vím, kde budu bydlet, ale stalo se to, že jsem pár dní před stěhováním ze starého domu zjistila, že nemám střechu nad hlavou na další dva týdny. Oh, well.  

Takže teď sedím zachumlaná v peřině Majkových rodičů na obří posteli Majkových rodičů v obřím domě... však víte. Jsem moc vděčná, ale občas trochu streslá,protože mám teď „novozélandskou mámu“, které sice můžu připomínat, že mám hromadu svého jídla (kterého jsem se pár dní nedotkla, neboť se bojím vařit v cizí kuchyni), ale stejně to není nic platné. A co teprve tehdy, když si uvědomím, že jsem neřekla, že nepřijdu domů! Je tu dovolený dát si dvě piva a pak řídit, ale tohle já si prostě nelajznu. Takže potom píšu Majkovi, aby dal vědět rodičům, aby o mě neměli strach... nojo.

Stejně máme teď v práci před prázdninami hodně aut, které jsou třeba uklidit (vysát, vyleštit, doplnit olej, umýt, natankovat...), to znamená za tmy do práce a za tmy z práce. Můj život je tedy moje červená kára, Martinovy vytahané tepláky, dvě kapuce na mastné hlavě, černé latexové rukavice a věčné mokro v botách.

Ještě minulý týden to vypadalo nadějně, byla jsem dva dny pracovat v kavárně, ale... kiwáci jsou občas až tak moc korektní, že nejsou schopní mluvit face to face. Takže i přes moji snahu o vyjádření, co teda můj kontrakt, se nic nestalo a Trish dělá jako bych neexistovala. A tak můžu dál speakovat bez stresu, za to ale v blbé práci, která by nebyla tak blbá, kdyby se nám tady neproháněl jeden cyklon za druhým a naši šéfové by byli fér.

A tak, až svůj život konečně za týden a kousek vybalím z plastových beden (člověk by nevěřil, jakou samozřejmostí a důležitostí je pro nás šuplík!), snad napíšu, co nosím v hlavě kudy chodím...

O městě, ve kterém žiju, o práci, kterou dělám, o lidech, které potkávám a o věcech, o kterých mě všechno tohle dohromady nutí přemýšlet.